Víte, co se skrývá pod názvem Severské filmové čtvrtky? Měla jsem to štěstí, že jsem se včera jednoho zúčastnila a můžu vám tak podat informace o velmi zajímavé akci, která se koná jednou za měsíc v útulném kině Evald ve spolupráci se Skandinávským domem. Diváci mají příležitost zhlédnout kvalitní severské filmy, které se ve velké míře nedostanou do českých kin, a prohloubit si tak povědomí o současné kinematografii zemí evropského Severu. Je mi líto, že jsem si akce všimla až po téměř třech letech od jejího zahájení, protože bych jinak určitě chodila častěji. Ale nikdy není pozdě začít a i vám doporučuju se občas na podobnou akci vypravit, rozšiřuje to obzory.

Před samotným promítáním nás čekala krátká prezentace o norské produkční firmě Friland, která stála za například velmi úspěšným thrillerem Lovci hlav podle románu Jo Nesbø. Dozvěděla jsem se, že podobné informační úvody předcházejí každému promítání, což považuju za dobrý nápad a možnost se něco nového dozvědět.

A teď už k samotnému filmu, kterým bylo norské drama Zimní polibek (Vinterkyss) z roku 2005. Režie se chopila Sara Johnsen a jednalo se o její první celovečerní hraný film, dle mého názoru docela povedený. Příběh vypráví o mladé lékařce Victorii, kterou poznáváme v době, kdy provozuje běžnou praxi v odlehlé norské vesnici v horách. Ve flashbacích se však dozvídáme, že nedlouho předtím žila šťastným životem se svým mužem a synem ve Stockholmu. Co se stalo a proč utekla před svými problémy z domova, zjišťujeme v průběhu celého děje. Do Victoriina samotářského pobytu na odlehlém místě postupně zasáhne vyšetřování vraždy mrtvého chlapce i nová známost s místním odklízečem sněhu. Otazníků je po dobu filmu mnoho, nakonec je však vše vysvětleno a divák nezůstane ochuzen o finální rozuzlení.

Dalo by se říct, že se jedná o crossover mezi krimi a psychologickým dramatem. Detektivní zápletka však slouží spíše k rozvinutí děje a nahlédnutí do nitra všech zúčastněných, skleslé Victorie, odklízeče sněhu nebo mrtvého chlapce a jeho rodiny. Co je potřeba udělat, aby se člověk vyrovnal s nepřízní osudu a našel zase sám sebe, se zdá být hlavním motivem. Každý se s neštěstím vyrovnává po svém a nakonec i Victoria zjistí, že před realitou se utéct nedá.

Jak už se na norské drama sluší a patří, slovy se zbytečně neplýtvá a děj běží pomalejším tempem. Ne však do takové míry, aby by to diváka otrávilo. K navození té správné atmosféry přispívá i zobrazení přírody – mrazivá a sněhem zapadaná krajina, až je člověku občas při sledování zima. Co mě však na snímku zaujalo nejvíce, je herečka v hlavní roli, Annika Hallin, která ztvárnila sympatickou a živoucí postavu Victorie. Uvěřitelně zahrála pocity ženy procházející si životní krizí, aniž by diváka jakkoliv citově vydírala. Což je vlastně dalším plusem, protože by téma filmu mohlo lehce svádět ke zbytečnému patosu a hysterii, naštěstí se tak nestalo. Občas nás překvapí i lehký humor, který vyvažuje vážnost situace a několikrát se v kině díky tomu ozval smích.

Rozhodně bych film doporučila zhlédnout, i v případě, že nepatříte mezi velké fanoušky této kinematografie. Jedná se o light verzi klasických severských dramat a nudit se při sledování určitě nebudete. Na závěr bych chtěla ještě zmínit písničku, která ve snímku opakovaně zazní a tou není nic jiného než profláknutá verze Cohenovi Hallelujah, v podání Jeffa Buckleyho. Jak tu písničku nemám ráda, tak tahle verze je opravdu povedená a stojí za poslech. Krásně mi to dotvořilo celkový feeling z filmu, který je pozitivní.

Díky severským filmovým čtvrtkům za pohodový zážitek. A snad brzy na viděnou! 🙂