KVIFF 2016 - ohlédnutí

KVIFF 2016 – ohlédnutí za festivalem

A je to za námi! 51. ročník filmového festivalu v Karlových Varech v sobotu večer skončil a já jsem se včera vrátila domů. Od čtvrtka do soboty jsem stihla devět filmů, bezpočet kafí a nachodila po kolonádě, mezi jednotlivými kinosály, desítky kilometrů. Ale stálo to za to! Mé top tři filmy na festivalu rozebírám v příspěvku níž.

Přijet na festival až ve čtvrtek bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem za poslední dobu učinila. Nejen, že jsem se dostala na všechny filmy, které jsem vidět chtěla, ale nemusela jsem se ani prodírat davem návštěvníků. Atmosféra byla jako vždy skvělá i s polovičním počtem lidí a odpadly díky tomu i každoroční ranní fronty na lístky. Zkrátka pokud na festival jezdíte na filmy, potom jste si nemohli vybrat lepší termín. Jak už jsem psala ze začátku, zhlédla jsem devět snímů a kromě pár výjimek to bylo vše kvalitní. Některé z nich jdou tento týden (9. 7.-17. 7.) do distribuce v rámci akce Šary Vary, proto určitě neváhejte a vydejte se do kina. A které filmy jsem stihla?

  • TONI ERDMANN

Režie: Maren Ade

Scénář: Maren Ade

Pro mě asi nejlepší snímek letošních Varů (z toho co jsem stihla vidět). Vtipné a emocionálně silné komediální drama vyprávějící o komplikovaném vztahu mezi dospělou dcerou a jejím stárnoucím otcem bylo mezi “artově” zaměřenými filmy tak trochu zjevením. Stopáž blížící se třem hodinám může vyděsit, ale není se třeba bát. Děj je natolik zajímavý a dojemný, že se nudit nebudete. Miláček letošního festivalu v Cannes potvrdil svou výbornou pověst a nezklamal.

Děj: Když učitele hudby Winfrieda opustí poslední žák a pes Willi umře, stárnoucí muž bez závazků se rozhodne opustit Německo a překvapit návštěvou dceru Ines, která v Bukurešti pracuje u mezinárodní poradenské firmy. Otázkou „Jsi šťastná?” předznamená otec, proslulý svým absurdním smyslem pro humor, následný řetěz komických i trapných situací, jimiž v duchu své záliby v převlecích a nasazování falešných zubů začne narušovat sebejistotu své dcery a její přesvědčení, že smyslem života je obětovat kariéře i vlastní soukromí. (MFF Karlovy Vary)

  • ŠVÝCARÁK (Swiss Army Man)

Režie: Daniel Scheinert, Dan Kwan

Scénář: Daniel Scheinert, Dan Kwan

Bizarní americký snímek není pro každého, ale pro mě to navždy už bude TEN film, co jsem viděla ve Varech a na který se nezapomíná. Režisérské duo Daniels (Daniel Scheinert a Dan Kwan) Švýcarák ve Varech osobně uvedlo a nastolilo v kinosále atmosféru, jakou jsem tam tento rok jinak nezažila. Publikum se smálo, pobaveně pískalo, tleskalo… Film se mě osobně VELMI dotkl i na emocionální rovině, a přestože se může jevit jako prvoplánová komedie, tak to tak není. K zážitku určitě přispěl i bezchybný soundtrack hrající mi teď při psaní v kanceláři. Pokud nejste prudérní a chcete zažít něco opravdu JINÉHO, absurdního, avšak silného, pak neváhejte. Daniela Radcliffea jsem doposud příliš nevnímala, ale za tuhle roli by si zasloužil přinejmenším velkou pochvalu.

Děj: Trosečník Hank už přestal doufat, že na opuštěném ostrově narazí na živou duši. Před zoufalým činem jej ale na poslední chvíli zachrání pohled na bezvládné tělo, vyvržené z moře. Budoucnost najednou dostává nové kontury a na Hanka čekají neuvěřitelná dobrodružství všeho druhu ve společnosti mírně pobledlého Mannyho. V melancholicky laděné kámošské komedii jedou Paul Dano a Daniel Radcliffe na vlně bezbřehé fantazie a dokazují, že životní radosti a strasti se mají sdílet s kamarádem, i za cenu toho, že jeho tělo nejeví známky života. Téměř. (MFF Karlovy Vary)

  • BELGICA

Režie: Felix Van Groeningen

Scénář: Arne Sierens, Felix Van Groeningen

Belgický snímek, v jehož hlavní roli je bar. I tak by se dal charakterizovat skvělou hudbou našlápnutý poslední film, který jsem ve Varech tento rok viděla. Unavená a vykoukaná jsem se v sobotu večer bála, že v kinosále zaspím, ale Belgica mi to nedovolila. Dějová linka hudebního dramatu připomíná tu nejlepší party, jakou jste kdy zažili, po které však následuje velmi bolestivá kocovina. Publikum si při projekci podupávalo do rytmu a nejen já jsem asi dostala chuť do podobného klubu vyrazit. Rozhodně doporučuju na snímek zajít, nejlépe se sklenkou něčeho dobrého. Soundtrack od formace Soulwax je nedílnou součástí celkového skvělého zážitku.

Děj: Belgica je příběh dvou bratrů: charismatického a temperamentního Franka – manžela, otce a nevyléčitelného sukničkáře – a jeho ambiciózního, ale nezkušeného bratra Joa, který je majitelem baru zvaného Belgica. Stanou se obchodními partnery a rychle promění Belgicu v místo plné skvělé hudby, krásných lidí a nezřízené zábavy – dokud nezjistí, že vést takový podnik je náročnější než čekali, a jejich vztahy a osobní život tím začnou trpět. Belgica nabízí pohlcující zkušenost euforie z nejžhavějšího nočního klubu ve městě. Zasazen do eklektického zvuku uznávané belgické kapely Soulwax, film ukazuje opojnou cestu obou bratrů vzhůru k úspěchu – a pád, který následuje. Belgica je film o tom, jaké je to žít přítomnou chvílí, a o tom uvědomit si, že pohyb kupředu je nejen nevyhnutelný, ale i nutný. (Artcam)

A co jsem ještě viděla?

Rodinné štěstí – vítěz letošního Křišťálového globusu a jediný film, který jsem v sekci Hlavní soutěž letos stihla. Zábavná i trpká studie vztahů mezi dvěma rodinami dočasně sdílejícími prostor jednoho bytu. Szabolcs Hajdu, režisér snímku, si současně zahrál i hlavní roli (za kterou získal také ocenění) a já jsem velmi ráda, že jsem měla na festivalu šanci film vidět. Hajdu se ukázal jako talentovaný a sympatický tvůrce, od kterého ráda ještě něco v budoucnu uvidím.

Aquarius – Příběh o šedesátileté Claře, žijí v Brazílii a odmítající opustit svůj byt navzdory nátlakům investorů, kteří chtějí dům zbourat, byl fajn! Stopáž trvající 140 minut byla už o něco méně příjemná, přesto díky sympatické představitelce hlavní role, přijatelná. Nasála jsem ze snímku atmosféru přístavního města Recife a zjistila, jak jsou termiti ošklivý hmyz.

Neonový býk – drama zobrazující životy lidí a zvířat na brazilském venkově bylo dobré, ale v zásadě se mě blíž nedotklo a znovu se na něj nejspíš nepodívám. Ztráta času to však nebyla.

Anomalisa – film jsem viděla už podruhé a tentokrát za tím byl spíš záměr podívat se na natáčení Plovárny se scenáristou Charlie Kaufmanem, které promítání předcházelo. Animovaný snímek pro dospělé nominovaný na Oscara je bezpochyby zajímavý, a pokud jste neviděli, doporučuju. Plovárna mě bohužel zklamala a myslím, že by mohl Markovi Ebenovi už někdo trochu poradit jak klást zajímavější otázky – ty rozhovory jsou nuda!

Hon na pačlověky – novozélandský tvůrce Taika Waititi, režisér skvělého snímku Co děláme v temnotách, mě tentokrát až tolik nezaujal. Sympatické herecké výkony potěší, ale stopáž mi přišla delší než bylo nezbytně nutné. A bohužel i humor se u mě tentokrát netrefoval do černého. Avšak jako rodinný film, vhodný i pro děti, celkem fungoval.

Je to jen konec světa – nový film Xaviera Dolana (Mami!) mě zklamal. Pro mě to byla užvaněná nuda doplněná přehnanými, nic nesdělujícími, hysterickými výstupy hlavních představitelů. Na Gasparda Ulliela v hlavní roli se hezky koukalo, ale to bylo asi jediné pozitivum trochu zbytečného snímku. Opravdu jsem se snažila nalézt v ději poetiku, o které se mluví, ale vyjma působivého konce, jsem viděla jen hezky stylizovanou nudu. Za mě tedy tento jediný film NE.