Zdravím všechny fanoušky filmu! Před měsícem jsem začala svoje studium filmu na MU v Brně a trochu to vysvětluje i úbytek mých příspěvků na blogu. Sleduju teď hodně moc filmů, ale bohužel nemám čas o všech psát. Přidávám dnes alespoň jednu interpretaci, kterou jsem psala v rámci studia a zároveň se jedná o dobrý tip na film. Alespoň pro toho, kdo se zajímá o minulost a rád kouká na snímky s válečnou tématikou. Jedná se o maďarský snímek Hvězdy na čepicích z roku 1967, který velmi syrovým a pozoruhodným stylem zpracovává ruskou občanskou válku. Vím, není to asi ten zábavný mainstream pro každého… ale člověk nikdy neví!

Hvězdy na čepicích – občanská válka až na dřeň

Hvězdy na Čepicích, snímek maďarského režiséra Miklóse Jancsó, obnažuje až na kost průběh ruské občanské války a ukazuje divákům její krutost, absurditu a děsivou lhostejnost všech zúčastněných. Film natočený v roce 1967, jehož obrazy musí člověk nějakou chvíli vstřebávat, rozhodně patří k těm zajímavějším z období válečného teroru po I. světové válce.

Bílá vs. Rudá

Černobílý snímek, odehrávající se během ruské občanské války v roce 1918, zobrazuje boj ruských kontrarevolucionářů, tzv. Bílé gardy proti Rudé armádě, na jejíž straně stáli společně s bolševiky i maďarští váleční zajatci. Téměř nezúčastněnou formou a bez sentimentu sledujeme jejich nekonečné a opakující se popravy, do kterých dějově zasahuje jen život zdravotních sester v provizorní nemocnici u řeky Volhy. Děj, jak ho známe z běžných narativních děl, tady spíš absentuje a je nahrazen sledem emocionálně chladných zobrazení vražd. Film nezná vítězů ani poražených, neboť pachatelé a oběti se mezi sebou často střídají, z čehož můžeme mimo jiné vyčíst nesmyslnost podobných válek a marnost lidského života v období po 1. světové válce.

Zajímavé je, že snímek nemá žádné hlavní postavy, jedná se víceméně o kolektivního „hrdinu“ – vojáky z obou stran barikád a zdravotní sestry. Což se může na jedné straně jevit jako negativum, protože divák nemá s kým soucítit a je tím pádem těžší se do filmu emocionálně vložit. Na straně druhé, však tento záměr posiluje autenticitu a odosobněnost situací a nutí nás nazírat na postavy jako na „no name“ články v koloběhu války. Jako by tím chtěl režisér říct, že život nemá žádnou cenu, a proto je zbytečné sledovat něčí osud, nebo se s někým sbližovat. Jakákoliv postava totiž dříve nebo později stejně zemře.

Lhostejnost a syrovost

Nezúčastněnost a odevzdanost každé z postav filmu je zřetelná a pro diváka velmi zarážející. Smrt je všudypřítomná a učí všechny účastníky války být neustále připraven beze strachu zemřít. Nikdo neodvrací od zbytečného zabíjení oči, a to ani ženy. Pro dnešního člověka je tohle podobenství zla nepochopitelné a neuvěřitelné, tím spíš, že existuje přehršel filmů, které podobná témata zahazují nánosem patosu a zbytečných řečí. Režisér Janscó se ale kruté reality nebojí a předává nám ji přímo v tom nejsyrovějším stavu.

Jak už jsem předeslala v textu výš, film nemá vítězů ani poražených. Nemá však ani kladných nebo záporných postav. Obě strany páchají zlo, kdykoliv je k tomu okolnosti přinutí a někdy i jen tak, ze zábavy. V první polovině filmu pozorujeme zvěrstva způsobená hlavně Bílou gardou. Po intermezzu v lese, kde proběhne absurdní a napětím nasáklý tanec zdravotních sester s vojáky Bíle gardy, se těžiště přesouvá na stranu Rudých. Čímž nás opouštějí jakékoliv dřívější naděje o jejich lepším charakteru. Vojáci Rudé armády se totiž chovají skoro identicky – bez rozmýšlení střílí každého, kdo se jim postaví a stejně nevhodně obtěžují i ženy. Režisér vypráví příběh s využitím velké objektivity, bez toho, aby se přikláněl na jednu nebo druhou stranu, v čemž tkví jeden z největších kladů filmu. Je na divákovi, aby si po zhlédnutí sám vyvodil závěry.

Nulová váha lidského života

Pro film typické dlouhé a pomalé záběry neuhýbají a nechávají nás, stejně jako hlavní postavy, od začátku do konce zhlédnout utrpení ostatních. Využité stylistické prostředky (kamera, hudba, herecké ztvárnění) dotvářejí specifickou syrovou atmosféru snímku a hlavně se nám snaží zprostředkovat pohled filmových postav, lhostejný, oproštěný od emocí a zoufale bezvýchodný bez špetky naděje. Závěrečný pochod hrstky mužů z Rudé armády proti ruské přesile, doprovázený bojovným zpěvem, snímek zakončuje a ještě naposledy podtrhuje hlavní poslání filmu – totiž ukázat na obludnost a absurditu válek i nulovou váhu lidského života.