Rodinné štěstí

Rodinné štěstí – nebo spíš neštěstí?

Komorní vztahové drama maďarského tvůrce Szabolcse Hajdu jsem měla poprvé možnost vidět na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech, odkud si odnesl Křišťálový glóbus za nejlepší film hlavní soutěže. Podruhé a pozorněji jsem pak Rodinné štěstí zhlédla před pár dny v Praze a definitivně si tak potvrdila přesvědčení, že se jedná o snímek neobyčejně poutavý a emocionálně silný. Zábavná, trpká a pravdivá studie vztahů mezi dvěma rodinami dočasně sdílejícími prostor jednoho bytu.

Szabolsc Hajdu je tvůrce, který na sebe upozornil už před pár lety sportovním dramatem Bílé dlaně. I v tomto případě se jednalo o velmi intimní film, jehož realisticky motivované prvky nám částečně dají zapomenout, že sledujeme fikci. Stejně tak tomu je i v Rodinném štěstí, ve kterém se z diváka stane tichý pozorovatel chodu jedné větší domácnosti z Maďarska.

Děj filmu se odehrává v relativně malém bytě rodiny Farkase s Eszter a jejich malého syna Brúna, kdesi v centru Budapešti. Jejich manželský svazek není ideální, syn neustále zlobí, a aby toho nebylo málo, na dobu neurčitou se k nim nastěhuje Eszteřina sestra Ernella s manželem Albertem a dcerou Laurou. Nevyšel jim jejich pobyt ve Skotsku a nemají kam jít. Vztahy se v malém bytě brzy vyhrotí, tlak stoupá a člověk čeká, kdy se něco stane… jenže ono se vlastně nic moc nestane, alespoň ne navenek.

Kostlivci ve skříni

Dvě rozdílné rodiny a s nimi dva odlišné světy se na malém prostoru bytu neustále střetávají, jsou porovnávány a dávány do kontrastu. Stejně jako i členové uvnitř každé z rodin, jejichž problémy pomalu vyplouvají na povrch. Farkas s Eszter vypadají, alespoň z pohledu Ernelly a Alberta, bezmála jako výherci loterie. Zdánlivě mají všechno – peníze, hezký byt, nákladné dovolené, truhlu od otce. Naproti tomu rodina Ernelly nemá nic a jejich impulzivní odchod do Skotska vůbec nedopadl podle  plánu. Nic ale není tak, jak se na první pohled zdá a každý máme své kostlivce ve skříni. Nejinak tomu je i u hlavních postav filmu, mimochodem velmi zajímavě napsaných a bezchybně zahraných.

Inteligentní, ale trochu sobecký a hnidopišský Farkas trpí nedostatkem pozornosti ze strany Eszter a žárlí na jejich syna. Neuvěřitelně klidná a empatická Eszter má už dost Farkasových nálad a je zoufalá z chování malého Brúna, který touží po jejich pozornosti a kvůli tomu nepřiměřeně zlobí. Mají tedy nemalý problém, o kterém Ernella nemá ponětí. Žárlí na svou sestru a závidí jí i nos mezi očima. Ráda by žila v jejím domě, měla jejich peníze, jezdila na výlety. Naivně si alespoň namlouvá, že láska mezi ní a Albertem je silnější, což je vzhledem k její nevěře v minulosti hloupost. Doufá ve velkou farmu se zvířaty a nerealisticky si maluje budoucnost, ve kterou ani její dospívající dcera Laura nevěří. A nakonec Albert, jednoduchý a neambiciózní muž, neschopný reagovat na nevěru své ženy a určit jejich rodinnému životu tempo a směr.

Obě strany řeší (nebo spíš neřeší) problémy. Ernellina rodina přímo existenčního rázu, naproti tomu Eszteřina sice jen partnerského, ale z jejich úhlu pohledu stejně závažného. Nikdo z nich není dokonalý, ani lepší, než ten druhý, i když si to o sobě rádi myslí. A současně je i každá z postav zodpovědná za svůj zdánlivě nespokojený život. Divák, jako nestranný pozorovatel některá z řešení krize snadno nalezne, například ve výchově malého Brúna. Zvídavý a značně hyperaktivní synek touží po aktivitě a pozornosti, což nakonec překvapivě najde u malé sestřenice Laury. Stejně tak Farkas, nakonec odhodí svou masku sebejistého intelektuála a přizná Eszter svůj komplex a starosti. Přičemž právě odhazování masek a přiznání si reality takové, jaká doopravdy je, může být nakonec ten správný klíč k nalezení rodinného štěstí.

Rodina nade vše

Navzdory všem neshodám a odlišnostem se však pořád jedná o rodinu držící pohromadě. Je to k výše zmíněným informacím paradoxní, ale naprosto realistické a kladoucí důraz na rodinná pouta a vztahy s našimi blízkými, které přes všechna negativa a šarvátky máme rádi. Eszter ani Farkas se i navzdory nepohodlí a stísněnosti v malém bytě, ani jednou nevysloví pro Ernellin a Albertův odchod. Kdykoliv máme pocit, že se situace zvrtne v hlasitou hádku, postavy odchází ven a později se vrací vyvětraní, s podstatně lepší náladou. Lehce roztřesená kamera, zdůrazňující realistický ráz filmu, divákovi odchod ze dveří neumožňuje. Jako další neviditelný člen jsme v jejich domácnosti až do melancholického konce. Ten nabídne otevřený závěr a prostor pro každou z postav zamyslet se nad tím, jakým směrem vést jejich život dál. Nad všemi se při tom vznáší text závěrečné písně – “And where are we going to?” – “Kam směřujeme?”