Můj první film letošního Febiofestu. Vypointované konverzační drama Naprostí cizinci pracuje s premisou, že každý z nás žije tři různé životy – veřejný, soukromý a pak ten jeden tajný, určený jen nám, do kterého nemá nikdo jiný přístup. Část z toho zapovězeného světa je však mnohdy součástí našich telefonů. Co se stane, když se skupina přátel rozhodne dát všanc útroby svých zařízení a na chvíli navzájem sdílet veškerou soukromou komunikaci?

Italský režisér Paolo Genovese si libuje v rozebírání mezilidských vztahů, což dokázal už i ve svém předchozím snímku Nedospělí, jehož tématem bylo “dospívání” čtyřicátníků. Naprostí cizinci využili rekvizity moderní doby – mobilního telefonu, který se stal jedním z hlavních motivů (symbolem nevyřčené pravdy) a současně katalyzátorem děje. Jeho prostřednictvím a díky množství nejrůznějších aplikací komunikuje člověk se světem a svými nejbližšími. Často mu svěřuje důvěrnosti, které ale nepatří nepovolaným. O čemž se přesvědčí i skupina přátel kolem čtyřicítky – tři manželské páry a jeden muž, kteří se domnívají, že o sobě ví téměř všechno.

Jeden z účastníků pravidelné přátelské večeře (žena) navrhne, aby si dali všichni telefony na stůl a sdíleli společně veškerý tok informací. Co začne jako nevinná hra na pravdu se brzy zvrtne v zábavu, které se nikdo nechce účastnit. Nepříjemné procitnutí a uvědomění si, že svého nejbližšího možná vůbec neznáme je to menší zlo. Definitivní rozbití dlouholetých vztahů a ztráta pevné půdy pod nohama pak to větší. A jakkoliv se může zdát téma již probrané, stále se dotýká většiny z nás a chtě nechtě je nám blízké. Kdo z nás by dokázal, byť jen na jeden večer, sdílet s ostatními svůj “digitální” svět? Sms, hovory, WhatsApp, Facebook, Instagram… A ve filmu nejde jen o nevěru, ale i o záležitosti, které si navzájem zatajují dlouholetí přátelé. Někdy méně závažné, jindy v přeneseném slova smyslu smrtící.

Snímek nepřináší žádné objevné myšlenky, ale sází na chytlavost a atraktivitu ústřední otázky – je lepší ve jménu štěstí nás (především nás) i ostatních lhát, nebo riskovat prozrazením pravdy zničení dlouholetého vztahu? Kde leží hranice mezi neškodnou lží a podrazem? Banální otázka prostupuje jako nit celým filmem a je na divákovi, co by si raději vybral, což vysvětluje i ambivalentní a hrany otupující závěr.

Celkový dojem trochu sráží až příliš vyhrocené situace v druhé polovině filmu, u kterých se chce člověku smát, i když vlastně není vůbec proč. Což je trochu problém i snímku samotného, který balancuje na hranici komedie a dramatu a neumí se rozhodnout. Pokud by se ubralo trochu pláče, hysterického smíchu a investovaných citů hlavních hrdinů, mohl být zážitek ještě o třídu lepší. Stále však je to kvalitní podívaná, která pobaví a nabídne pár podnětů k zamyšlení…