chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou a ženy se neusmívají

Celovečerní hraný debut režiséra Alena Drljeviće Chlapi nepláčou (Muškarci ne pláču) měl světovou premiéru tento rok na festivalu v Karlových Varech. A to velmi úspěšnou. Bosenský autor v koprodukci s Chorvatskem, Německem a Slovinskem natočil snímek, který si na závěr přehlídky odnesl ocenění Europa Cinema Labels a zároveň  Zvláštní cenu poroty. Příběh zprostředkovávající traumatické zážitky skupinky válečných veteránů z období jugoslávských válek je současně i letošním kandidátem Bosny a Hercegoviny na Oscary a ve své zemi se setkal s vlnou vřelého přijetí a pochopení.

Alen Drljević byl doposud známý pouze jako autor krátkých fikčních snímků (První plat z roku 2005) a dokumentů (Karneval z roku 2006). Méně se však již ví, že spolupracoval i jako asistent režie se známou bosenskou režisérkou Jasmilou Žbanićovou na veleúspěšném dramatu Grbavica (a dalších jejích filmech), který roku 2006 obdržel mimo jiné Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. A zatímco Grbavica zkoumala válečné hrůzy především z ženského úhlu pohledu, Muži nepláčou je filmem plným testosteronu. Překvapivě navzdory absenci ženských hrdinek, však narušuje zažité stereotypy o mužích – jejich neschopnost otevřít se druhým, projevit city, obavy, lítost. A velmi neokázale, až naturalisticky, nám ukazuje, jak daleko od pravdy tato přežitá tvrzení jsou.

Snímek, režisérem původně zamýšlený jako dokument, se odehrává v opuštěném hotelu v horském středisku Jahorina. Zde se, za slíbený peněžní úplatek, schází několikačlenná skupina válečných veteránů složená z různých etnik (Chorvati, Bosňáci, Srbové) bojujících před dvaceti lety v Jugoslávii. Smyslem pobytu je společná terapie vedená Slovincem Ivanem (Sebastian Cavazza), která by měla muže postižené posttraumatickými stresovými poruchami konfrontovat s jejich hrůznými zážitky z války a uvolnit nahromaděnou zlobu, křivdu, nebo naopak nechat promluvit jejich hříchy.

Téma občanské války je společné pro mnoho filmařů bývalé Jugoslávie a bývá velmi častým námětem jejich snímků. Hrůzy nedávného vyvražďování rezonují dodnes a dají se snadno vztáhnout i k současným národnostním a náboženským nepokojům v Evropě. Lidé, kteří v dané oblasti žili a války se účastnili, v sobě nosí těžko odstranitelná stigmata, tím hůře, že se částečně geneticky dědí i na jejich potomky. Terapie proto fungují jako docela běžné věc, díky níž se mohou alespoň částečně vyplavit negativní pocity a vzpomínky. Oproti snímku se však v realitě jedná o sezení v rámci jedné strany konfliktu a je hůře představitelné, že by si k jednomu stolu sedli národnostně různí účastnící války a navzájem se konfrontovali.

Režisér Alen Drljević se však nerozhodl natočit dokument, ale fikční film, který dokáže relativně zhuštěným způsobem vyprávět o mužích a válce. Jednotlivé postavy metaforicky představují strany válečných konfliktů a současně i nenávratným způsobem zraněné osoby. Terapeutem skupiny je Slovinec, v roli smírčího prostředníka mezi stranami znesvářených Chorvatů, Srbů a Bosňáků. Nefunguje tedy jako přímý účastník vyhrocených konfliktů, podobně jako tomu bylo v případě Slovinska v kontextu jugoslávských válek. Jednotliví veteráni pak reprezentují své rodné země s až téměř stereotypně vykreslenými vlastnostmi, čemuž dopomáhá i fakt, že je většinou ztvárňují herci stejné národnosti. Pocitu realističnosti navíc přihrává, že režisér obsadil do rolí herce i neherce, často s osobními zkušenostmi z války a sdílející své vlastní prožitky.

Několikadenní „ozdravný“ pobyt začíná ve snímku poněkud komickou hrou na pelikány a tučňáky, při které dospělí působí téměř dětinským a nevinným dojmem. Jak však příběh postupuje, praktiky terapeuta Ivana přitvrzují a přiznání každého z účastníků graduje. Smyslem sdílení vzpomínek je si svůj zážitek znovu přehrát a pokusit se přes něj přenést. Ať už je dotyčný obětí, či přímým účastníkem na zločinu. Výchozí pravdou je navíc Ivanovo tvrzení, že zločiny páchaly všechny strany stejně a muži jsou si tedy navzájem rovni, což je samozřejmě pro všechny těžko akceptovatelná věc. Komorní prostředí hotelu je proto nasyceno dojmem až příliš křehkého příměří, u kterého nám je jasné, že musí dřív nebo později bouchnout. Není překvapením, že se kýžené katarze dočkáme ve spojení s největším „zločincem“ skupiny, bývalým srbským důstojníkem Mikim (Boris Isakovic) a Chorvatem Valentinem (Leon Lučev).

Chlapi nepláčou divákem nemanipuluje, ani ho nenavádí k jakýmkoliv závěrům, a postavy se po čas děje příliš nevyvíjejí. Krok po kroku se však vůči sobě otevírají, začínají si důvěřovat a snaží se porozumět sami sobě i druhým. Pozorovat dospělé muže, jak dokážou během chvíle přejít od smíchu k slzám, je pro diváka drásavé, možná i proto, že je navyklý hloupému faktu, že chlapi přece nepláčou. Snímek nás však velmi rychle dokáže přesvědčit o opaku a současně připomenout, že ozvěny války rezonují v balkánských zemích dodnes. Stejně jako osamělý a vykotlaný strom v úvodu snímku, i lidé, kteří podobné hrůzy prožili, jsou stále tak trochu v mlze a hledají tu správnou cestu ven. Jedním ze způsobů pak může být sebereflexe a posléze vzájemné odpuštění, tak jako v případě hlavních hrdinů filmu – Srba Mikiho a Chorvata Valentina.