Milada, ambiciózní debut doposud převážně producenta Davida Mrnky, se výrazně nepovedla. Pečlivá příprava trvající deset let ani avizované partnerství s televizí Netflix vysněnému projektu nepomohli. Vznikl roztříštěný a v některých pasážích až nechtěně směšný film, který doplatil na autorovu nedostatečnou scenáristickou a režijní zkušenost.

Podle slov tvůrce stála za vznikem filmu především snaha přiblížit osud Milady Horákové mladým lidem a současně upravit názor na kontroverzní proces u širší veřejnosti. Snímek má tedy cílit na relativně různorodou diváckou základnu. Mladí diváci však zhuštěný snímek plný elips nepochopí a ty znalejší Milada svým nevyrovnaným tempem a polopatičností historických faktů unudí.

Je s podivem, že si tvůrce mající téměř nulové zkušenosti s režií na podobnou látku troufnul. Přičemž při plánování projektu prosakovali českými médii informace od samotného autora, že by postavu Milady mohly ztvárňovat hollywoodské hvězdy typu Annete Beningové, Meryl Streepové či Nicole Kidmanové. Ne, že by si Milada snad podobné obsazení nezasloužila, ale výsledná amatérská forma těmto ambiciózním snahám neodpovídá.

V kontextu podobně zaměřených českých děl se snímek nevymyká svou neschopností zaujmout a významněji promluvit k divákům. Směle jej proto můžeme zařadit po bok nepříliš vydařených filmů Lída Baarová či Anthropoid. Že se jedná o debut, by zároveň nemělo být autorovou polehčující okolností. Například loňská prvotina polského režiséra Jana P. Matuszyńského Poslední rodina o osudu významného malíře Beksińského fungovala dobře a autor ani nepotřeboval hlásat rozmáchlá hesla o jedinečnosti a důležitosti díla.

Pečlivost, se kterou autor přistupoval k pramenům, je zřejmá a určitě k tomu dopomohl i fakt, že mu mnoho informací poskytla dcera Milady Horákové – Jana. Z pohledu historické věrnosti tedy není co vytknout. Ale velká míra dějepisné přesnosti u filmu podobného ražení opravdu nestačí, to bychom si vystačili i s autentickými videi na Youtube. Snímek selhává jak v rovině narativní, tak i stylistické. Je zřejmé, že se při postprodukci výrazně stříhalo a jednotlivé scény na sebe nenavazují, nebo jen odkazují na události, které si musíme domyslet. Čímž selhává tempo vyprávění a jakékoliv napětí absentuje. Výsledný dojem tak působí jako za sebou náhodně poskládané scény bez pointy, ve kterých je styčným bodem pouze chladně působící postava Milady.

Na stylistické úrovni se pak potýkáme s množstvím zastaralých a neobratných prvků – zatmívačky, berličky v podobě novinových zpráv, přehnaně ilustrativní hudba, toporné a šablonovité herectví. Všechno dohromady ve výsledku vytváří nepovedený film, který se režisérovi rozpadá pod rukama a v divákovi nevyvolává žádné emoce, svou upachtěností a zmateností možná jen únavu. Camea českých hereckých hvězd pak jen posilují dojem snahy lacině zaujmout a rozhodnutí snímek promítat v anglickém znění s českým přízvukem je vyloženě nešťastné. Jaký má smysl vytvořit černobílé rádoby archivní záběry a nechat v nich promlouvat prezidenta Gottwalda lámanou angličtinou k českým občanům?

Jakkoliv může být snaha natočit poctivý film o důležité ženě českých dějin velká, někdy prostě nestačí. Režisér Mrnka si uzmul obří sousto, které nedokázal zpracovat. A tak mě jen napadá, kolik podobných osobností v naší historii máme, aby se jejich osudy mohlo podobným způsobem plýtvat.