Nový film rumunského režiséra Cristiho Puiu Sieranevada spadá do kategorie konverzačních rodinných dramat, a to takových, u kterých současně zamrazí i vás rozesmějí. Na ploše malého bytu sledujeme setkání rozvětvené rodiny, jejích přátel i „kolemjdoucích“ u příležitosti zádušní mše za zesnulého otce Emila.

Slavnostní rozloučení se odehrává v téměř reálném čase tří hodin (stejně dlouho trvá i projekce), během kterých nám režisér předkládá nepřikrášlený pohled na vztahy mezi členy rodiny a jejich polarizující názory na svět a politiku. Zajímavé je, že o zesnulém se mluví minimálně a funguje spíš jako neviditelné pojítko příchozích hostů a důvod jejich shromáždění.

Kdo je kdo?

Rodina je vskutku rozvětvená a je opravdu důležité dávat při sledování filmu pozor, lehce bychom se totiž mohli v malém, ale přeplněném fikčním světě ztratit. Režisér nám v tomto ohledu nenabízí žádný vysvětlující komentář typu „kdo je kdo“, musíme se spolehnout sami na sebe a pozorovací schopnosti. Naším hlavním průvodcem, kterého sledujeme vejít dovnitř i ven ze zmíněného bytu, je doktor jménem Lary – syn zesnulého Emila, postarší sympatický muž, který s úšklebky toleruje typicky ženské výstřelky své manželky – klábosení o ničem, nesmyslné výčitky, plány na dovolenou aj. Dalo by se říct, že jejich vztah lehce zavání snůškou klišé, ale způsob hereckého ztvárnění je tak civilní a realistický, že se v tom nejeden „šťastně sezdaný“ pár pozná. Dalšími účastníky mše jsou Laryho matka a současně manželka mrtvého Nusa, zoufalá teta Ofelia, bratr Relu, mnoho sestřenic, bratranců a jejich protějšků a v neposlední řadě přátelé, nezvaní hosté a farář s jeho pomocníky.

Bytový labyrint

Stejně nepřehledně působí i malý být, jehož centrem je malá chodba, ze které se může vejít do různých pokojů a v abstraktním slova smyslu i lidských nálad. Za každými dveřmi se totiž skrývají rozdílné postavy, řešící rozmanitá témata či konflikty. Pro ještě větší komplexnost se hrdinové postupně promíchávají, přecházejí, nebo přímo odcházejí z bytu ven a posléze zase přicházejí. Divák je v tomto případě ten další, neviditelný, člen domácnosti, který díky skvělému pohybu kamery voyeuristicky nahlíží ostatním přes rameno. Bezchybná práce kamery celkem věrně simuluje pohyby prodírajících se postav, které se na malém prostoru bytu musí umně jeden druhému vyhýbat, či do sebe občas i narážet.

Avšak ani za jedněmi z dveří bytu nečeká ticho a klid. Příbuzní se neustále handrkují, poučují, brečí, nebo se smějí a jediné, co mají společného je v tu chvíli hlad. Ale na rozdíl od nedávno viděného filmu Je to jen konec světa od Xaviera Dolana, tady kupodivu nikdo nepůsobí hystericky nebo afektovaně. Vše hladce navazuje a emoce přehnaně a bezdůvodně neeskalují. Protože je děj filmu zasazený do období po útoku na redakci Charlie Hebdo, diskuze mezi členy domácnosti se často stáčí k politické situaci a nejrůznějším konspiračním teoriím, které zastává především jeden z bratranců Laryho. Dalším konfliktem je pak i pře o užitečnosti a spravedlnosti rumunského režimu před rokem 1989, či různé pohledy a absolutní pravdy o nevěrách některých z postav. Nesrovnalosti krystalizují postupně, plíživě a občas i pouze v náznacích – například podivná rozmluva mezi Larym a jeho manželkou, či narážky sestřenice Simony na její mužský protějšek.

Směšné hádky ze života

Tematický rejstřík hádek je nám blízký a velmi snadno aplikovatelný na diskuze, které nejeden z nás ve svém životě už někdy vedl. Režisér navíc neuvádí žádné definitivní rozřešení přestřelek a nevnucuje názor ani jedné ze stran. Hádky často pozbývají jakoukoliv argumentační logiku, ale postavy si stejně stojí za svým. Rozmluvy působí jakoby vytržené z kontextu, ale pravdou je, že sami takto někdy mluvíme – úsečně opakujeme prázdné a zažité fráze, u kterých už ani nevíme, jestli jsou pravdivé, či nikoliv. Scény působí často velmi úsměvně, ale jen z pohledu pouhých pozorovatelů, protože přímý účastnící při nich spíš trpí. Občas mi to připomnělo chvíle z vlastního života, kdy se člověk přistihne nad směšností vlastních slov, přičemž vážnost okamžiku smích nepřipouští.

Rozpolcenost postav tápajících mezi pravdou a iluzí, smíchem a pláčem, láskou a nenávistí – i tak by se dal popsat jeden z charakteristických znaků snímku. Tříhodinový opus však vyčerpává své hrdiny i po fyzické stránce, protože hostina a všemi zmiňované výborné jídlo se neustále posouvá a sami víme, jak reagují lidé, kteří mají hlad. Přičemž mě i napadá, že vyústění filmu mohlo dopadnout podstatně hůř, než v podobě uvolňující a smíchem očisťující katarze.

P.S. – název snímku Sieranevada je prý vtípkem samotného režiséra a současně podnětem pro mnohé kritiky k nalezení té správné konspirační teorie…