Včera jsem se konečně vydala zhlédnout české životopisné drama Já, Olga Hepnarová. Z recenzí jsem tak nějak tušila, že je film nejspíš docela dobrý, ale neměla jsem přehnané očekávání. A jak to dopadlo? Velmi příjemné překvapení! Bod pro český film a doufejme, že filmaři neusnou na vavřínech.

Snímek pojednává o české masové vražedkyni Olze Hepnarové, která v roce 1973 nasedla do nákladního auta a v centru Prahy zabila 8 lidí. Pokud se v případu úplně neorientujete a příliš o něm nevíte, tím líp pro vás. Příběh je celkem polopaticky vyprávěný (z pohledu Olgy), dává nám nahlédnout do jejího narušeného nitra a vysvětluje pohnutky, které za činem stály. Důležitým zdrojem informací o jejím způsobu přemýšlení jsou dopisy, které píše v rámci své psychoterapie a její hlas nám je nahlas předčítá. Dozvídáme se z nich hodně o jejím charakteru a důvodu nenávisti. Divák není ani na chvíli na pochybách o tom co vlastně Olga cítí a na co se chystá. Všechno je jasné, až do samotného závěru, který překvapí a mně samotné trochu změnil pohled na věc.

Tvůrcům se povedlo opravdu dobře vystihnout pochmurnou atmosféru doby, která však koresponduje především s Olžiným černobílým viděním světa. A protože, jak už jsem uvedla dříve, je příběh vyprávěný z jejího pohledu, tak o krásném a barevném světě nemůže být řeč. V jejím podání je život jen utrpením, přinášejícím bolest a osamocení. Přesto jsem ji (kromě úplného závěru) nelitovala. Představitelka hlavní role, polská herečka Michalina Olszańska, přesvědčivě ztvárnila nesympatickou hlavní postavu, neustále shrbenou s charakteristickou podivnou chůzí. Asociála, který cítí jen nenávist a lítost nad vlastním osudem. Není vůbec těžké ji odepsat. I když se ke konci filmu člověk neubrání pocitu, že mohl její osud (a osud zavražděných lidí) dopadnout jinak a líp. Příjemně na mě však působil fakt, že jí tvůrci v žádném případě neomlouvají a nedělají z ní očividnou oběť a chudáka (jak by se mohlo lehce stát).

Snímek celkově působí syrovým dojmem, filmaři se nesnaží zavděčit každému a některé záběry (především v první polovině) jsou velmi pomalé a na český film i odvážné. Příliš se ve scénách nemluví, což často umocňuje trapnost situace (společné jídlo u Olgy doma) a neohrabanost hlavní postavy (schůzky s milenkou). Druhá polovina pro mě byla rozhodně zajímavější, působivější i akčnější. Samotný závěr je pak výborným zakončením a zvednul u mě dojem z podívané o dalších pár procent. Snímku nemám příliš co vytknout, není to typ filmu, který by pravděpodobně vyhledával mainstreamový divák zvyklý na jednoduché příběhy. Tady jsme svědky promyšleného a pochmurného psychologického dramatu o jedné rozbité lidské bytosti. 9/10