Dnes jsem se vrátila z kulatého 30. ročníku filmového festivalu Finále Plzeň (20 – 26. duben). Přehlídka české a slovenské tvorby vyvrcholí zítra, kdy porota vyhlásí nejlepší celovečerní film, dokument, televizní a internetový projekt. V rámci mého studia filmu jsem navštěvovala především televizní/internetovou sekci a udělala si tak docela zajímavý obrázek o tom, co u nás v loňském roce všechno vzniklo. Moje postřehy z festivalu si můžete přečíst právě tady 🙂

Historie sahá daleko

Překvapilo mě, jak málo lidí festival zná. Přitom tato akce slaví letos už 30. narozeniny a tradice sahá až do roku 1968. Cílem přehlídky je poskytnout divákům a mezinárodní porotě ucelený obrázek o české a slovenské produkci, a tak trochu oslavit to, co se v kinematografii loni opravdu povedlo. Hlavní soutěžní sekce jsou tři – celovečerní hrané a animované filmy, dokumenty, televizní a internetové projekty. Festival si zakládá na tom, že je porota striktně mezinárodní, bez českých/slovenských vazeb, a nemělo by tak docházet k (ne)chtěnému ovlivňování výsledků hlasování. Velmi zajímavé může v tomto kontextu být srovnání vítězných snímků na nedávném Českém lvu, po kterém zbyla pachuť z Masaryka (ten paradoxně na letošním Finále kvůli nesouhlasu producentů chyběl). Kromě zmíněných soutěžních sekcí však můžou návštěvníci vidět i mnoho dalších českých filmů letošního i uplynulého roku, vybrané zahraniční snímky, předpremiéry (letos očekávaný Rodinný přítel od J. Hřebejka) a bohatý doprovodný program.

Centrem veškerého dění je plzeňská Měšťanská beseda se čtyřmi kino sály, kde se můžete po projekcích, v téměř rodinné atmosféře, pobavit s tvůrci filmů a potkat opravdu zajímavé osobnosti. To je vlastně i bezkonkurenční výhoda celé akce, která neohromí sta milionovým rozpočtem, nebo červenými koberci (Finále má koberec modrý), ale právě tou blízkostí ryzímu českému a slovenskému filmu, s jeho klady i zápory. Kromě Měšťanské besedy je pak oblíbený i industriální prostor DEPO2015, kde se letos konal seriálový maraton s Pustinou od HBO.

Televizní a internetová tvorba

Jak už jsem zmínila na začátku, můj zájem se zaměřil hlavně na televizní a internetovou tvorbu (i když pár filmů jsem také stihla). Televize vládne světu a mnoho i renomovaných režisérů využívá v dnešní době právě tento prostor ke své seberealizaci. Dávno už to nejsou projekty zanedbatelné, nebo dokonce méněcenné, ba naopak. Proto mi přišlo hodně zajímavé si tuto oblast zmapovat a zapřemýšlet nad tím, jak to vlastně u nás v televizní/internetové sféře vypadá. Kromě projektů, které jsem měla už nakoukané – seriál Pustina a Semestr, jsem během čtyř dnů zhlédla i bezpočet krimi seriálů, pohádek, televizních detektivek a výjimečně i komedií/sitcomů, a kromě únavy se nakonec dostavila i radost. Ono to u nás s tou tvorbou totiž zase tak hrozné není! Můj top five jsem nakonec poskládala takto:

  1. Pustina – seriál z produkce HBO je prostě TOP loňského roku a jako jediný se velmi přibližuje zahraniční produkci. Maraton v prostorách DEPO2015 byl velmi povedený.
  2. Semestr  – internetový projekt mladého režiséra Adam Sedláka je k dispozici na Streamu a velmi doporučuju, nejen mileniálům, ho zkouknout. Svěží vítr do televizní tvorby.
  3. Kosmo (vysílala ČT) – scénárista Tomáš Baldýnský vytvořil spolu s režisérem Janem Bártkem opravdu vtipný, satirický sitcom, který nemá na obrazovkách ČT obdoby. Smála jsem se nekorektnímu humoru od začátku do konce.
  4. Modré stíny (vysílala ČT) – Jediná detektivka (kromě Pustiny), která mě v sekci bavila a objevila jsem díky ní i osobnost režiséra Viktora Tauše (který byl přítomen na projekcích a je to sympaťák :)) a těším se na další jeho projekty.
  5. Vyšehrad (stanice OBBOD) – ačkoliv jsem ženského pohlaví, trampoty fotbalisty Laviho pobavily a forma seriálu zaujala natolik, že bych projekt klidně zkoukla celý.

Kladně se bohužel nedají hodnotit hlavně pohádky, které jsem protrpěla – Zázračný nos a Pravý rytíř zůstali tak opravdu tím nejhorším z letošní přehlídky. Ostatní kriminálky (Za sklom, Rapl apod.) a opulentní seriály (např. Já, Mattoni) kolem mě pak spíš prosvištěly a asi na ně brzy zapomenu.

Učitelka, Anthropoid a to ostatní

Kromě televizní a internetové tvorby jsem si doplnila vzdělání a konečně zašla na Hřebejkovu Učitelku (jak jsem čekala – velká a schématická bída), zopakovala si Anthropoid (ani podruhé nic moc), potěšila se u Nikdy nejsme sami (za mě jeden z nejlepších filmů letošního Finále), unudila se u Rudého kapitána, poslechla si autorské čtení Bábovek, a nakonec docela šokovaně zhlédla argentinské nahé drama Počestná žena (http://www.csfd.cz/film/455826-pocestna-zena/prehled/). 

Bylo to skvělých pár festivalových dní, které mi vrátily víru v českou/slovenskou tvorbu. Cíl festivalu splněn a mise úspěšně dokončena. Tak všechno nejlepší k třicetinám, Finále!